Druhá válka o svět - Na konci času

Už jsem začal den i v lepší náladě. Na obličeji se mi udělaly bolestivé podlitiny, z každé strany jedna, takže jsem vypadal jak neúspěšný hospodský rváč. Xénie mi pouze popřála dobré ráno a po zbytek dne na mě vrhala napůl zkoumavé a napůl soucitné pohledy. Doktor si chtěl o celé záležitosti promluvit, přesněji chtěl ji rozebrat a pochopit. Já vůbec neměl chuť zasvěcovat ho do nějakých detailů, ale byli jsme hosty a nechtěl jsem být nezdvořilý, takže se vysvětlení nakonec dočkal, byť v detailech velmi nekonkrétního. Tedy alespoň z mé strany – Freya mu odmítla cokoliv říct a zavřela se v pokoji.

„Takže o co vlastně v noci šlo, doktore?“ zeptal jsem se nakonec já jeho. Majer se zadíval do svého zápisníku, do kterého si během našeho hovoru psal poznámky. Po chvíli se na mě podíval.
„Těžko říct, pane Stratemore. Je pravděpodobné, že jste byl u slečny Schwarzwaldové v pokoji, zatímco ona ve vás viděla svého milence, ale nemohu vyloučit ani možnost, že u vás obou šlo pouze o snění spojené s fyziologickými projevy.“
Čekal, zda mu na to něco řeknu, ale marně. Neměl jsem náladu mu vysvětlovat, že už mi není patnáct let a poznám rozdíl mezi nocí, kdy jsem v posteli sám, a kdy jsem s dívkou. A že i stále mám v nose vůni Freyiných vlasů.

„Samozřejmě kdybych mohl slečnu Schwarzwaldovou prohlédnout a provést několik testů, věděli bychom více.“
Přes jeho rameno jsem viděl, jak se Xénie ušklíbla a zavrtěla hlavou. Byl jsem stejného názoru, kdyby Freya spolupracovala, možná bych se dozvěděl jak, co se doopravdy stalo, ale také jsem nepochyboval, že kdyby jí Majer přednesl návrh na „provedení testů“, skončil by na zemi s přeraženou čelistí.
„Každopádně bych byl raději, kdybyste i dnes přáli ve snu něco normálního,“ řekl nakonec. „Představovat si ve vaší situaci takové ... hmm ... specifické situace je poněkud nerozumné.“
Samozřejmě že to nemohl chápat. Když si můžu něco vysnít, proč nemít něco nádherného?

Za chvíli se ozvaly kroky na schodech a dolů sešla Freya. Doktorovi věnovala chladný pozdrav, na mě se ani nepodívala a oznámila, že se jde projít. Xénie řekla, že půjde také, a za chvíli už odcházely přes zasněženou louku směrem k lesu. Majer se za nimi díval s jistými obavami v očích.
„Co se děje, pane doktore?“
„Ale, nevím jestli je dobrý nápad nechat jít dvě dívky do lesů samotné. Víte, potulují se tu různá individua,“ dodal.
„Myslím, že si Freya dokáže poradit,“ odpověděl jsem mu s kyselým výrazem a lehce si ohmatal pulsující místo na tváři.
„Ještě jedna věc, budu muset zajet do města na poštu, a nerad bych vás tu nechával samotného,“ řekl a v jeho hlase zaznívala pochybnost.
„Jen jeďte, já to tu zvládnu,“ snažil jsem se ho uklidnit. „Udělám nám něco k obědu.“
„Tak dobře, ale buďte na sebe opatrní. A kdyby něco, jděte do mého pokoje a podívejte se do nočního stolku.“
Sice jsem nevěděl, co bych tam měl najít, navíc přehrabovat se v cizích věcech není můj styl, ale přikývl sem. Alespoň budu mít dost času přemýšlet.
O čtvrt hodiny později jsem uslyšel odjíždějící auto a já osaměl. Přihodil jsem do krbu dvě polena a podíval se na hodiny. Půl desáté. Posadil jsem se do křesla, natáhl nohy a spokojeně zavřel oči.

Nevím jak dlouho jsem seděl, než mě probudilo bouchnutí dveří. Otočil jsem hlavu a uviděl, jak do pokoje vrazila Xénie s vyděšeným výrazem ve tváři a za ní vešla zachmuřená Freya.
„Co se děje?“ zeptal jsem se a hrabal se z křesla.
„V lese se střílelo, jdou sem nějací muži s puškami,“ vyhrkla Xénie, zatímco Freya přešla k oknu na druhé straně a vyhlížela ven.
„A co jsou zač?“ Měl jsem nepříjemný pocit, Freya by si ze střílení v lese nic nedělala, kdyby to nebylo vážné. Přistoupil jsem k ní a podíval se k lesu. Přes louku se přibližovali čtyři muži, dva měli v rukách pušky, třetí se zrovna otáčel za sebe a připadalo mi, že drží pistoli, ale na tu dálku jsem si nebyl jist.
„Nejspíš Heinleinovci nebo Freikorps,“ odpověděla mi Freya, jako by mi snad jeden nebo druhý pojem něco říkal. Než jsem se stihl zeptat, ozvala se Xénie.
„To jsou ti co střílí na pohraničníky a četníky?“
„Jo, je to pěkná pakáž,“ odpověděla jí Freya. Překvapilo mě, že takhle mluví o Němcích, kteří jsou podle ní ti nejlepší, nicméně naše situace se mi zdála o to vážnější.
„Co budeme dělat?“ Byl jsem rád, že i tuto otázku položila Xénie, protože se mě zmocňovala panika stejně jako jí, ale snažil jsem se to nedat najevo.
„Asi se tu chtějí schovat. Musíme ven, jestli jdou po nich vojáci, tak se tu stejně dlouho nezdrží. Charlesi, vem si kabát, venku je pořádná zima. A pohni sebou!“ vykřikla na mě Freya, když jsem chtěl namítnout, jestli by nebylo lepší zavřít se vevnitř. Místo toho jsem jen zaklel a vyběhl do svého pokoje obléknout se. Když jsem si zapínal kabát, vzpomněl jsem si co mi říkal Majer. Vběhl jsem do vedlejšího pokoje a rozhlédl se po nočním stolku. Jestli v něm má nějaké důležité dokumenty nebo léky, o kterých nám neřekl, bylo by lepší, kdybych je tu nenechával. Stolek stál pod oknem vedle pečlivě ustlané postele. Otevřel jsem horní zásuvku a překvapeně se zarazil. Čekal jsem ledacos, ale ne revolver a krabičku nábojů. Nacpal jsem si obojí do kapes a otočil se, když jsem zespodu uslyšel dusot bot na dřevěné podlaze a cizí hlas. Nějaký muž rozdával německy příkazy, ale mluvil s tak silným přízvukem, že jsem mu nerozuměl. Sejít nepozorovaně schody a dostat se ze dveří bylo nemožné, zbývalo mi jen okno. Otevřel jsem ho a zachvěl se, když do místnosti vrazil ledový vzduch a zabouchl dveře od pokoje. Hlasy zesílily a kroky se ozvaly na schodech, už mi nezbývalo moc času. Přelezl jsem parapet a než jsem si uvědomil, že je to docela vysoko, už jsem padal do závěje sněhu. Ani si nepamatuji, jak se mi podařilo vyhrabat se na nohy a uběhnout třicet metrů po cestě za první strom, kde jsem se opřel o strom a vydýchával se. Vedle mě se ozvalo prasknutí větvičky, já se otočil a sáhl do kapsy pro zbraň. Nikdy nezapomenu na pocit, když jsem nahmátl chladný kov revolveru. A když jsem si uvědomil, že ho držím za hlaveň, rukojeť se mi zachytila za podšívku a ani nevím, zda je nabitý. Matně jsem si uvědomil, že se za vedlejším stromem zvedla postava v černém kabátu s pistolí v ruce.
„Freyo?“
„Zůstaň tam,“ zněla úsečná odpověď, a nikdy bych neřekl, že rád uslyším rozkaz pronesený chladnou árijskou kráskou.
„Kde je Xénie?“ zeptala se mě.
Přestal jsem zápasit s revolverem a překvapeně se na ni podíval.
„Já myslel, že šla s tebou.“
Být to ve filmu, ozval by se z chaty výkřik. Ale my ve filmu nebyli, takže uběhlo dobrých pět vteřin, než se ozval mužský hlas následovaný křikem a nadávkami, které bych od mladé dívky rozhodně nečekal. A pak najednou bylo ticho a já slyšel jen vlastní dech.
„Zatracená holka, teď je v pěkném maléru. Co s tím uděláme?“
Odpověď mě nepřekvapila. „No co. Půjdeme pro ni a dáme těm parchantům na prdel.“
Překvapilo mě jen, že jsem to řekl já.