Druhá válka o svět - Na konci času

„Mohl bys mi konečně vysvětlit, proč jedeme do Prahy?“ zeptala se mě Freya už potřetí během půl hodiny.
„Vždyť jsem ti to už říkal.“
„Jenže já to chci vysvětlit,“ odsekla mi Freya už značně podrážděně. Na mám vyprávění s návštěvě doktora Majera se jí pořád něco nelíbilo, i když jsem jí řekl všechno tak, jak jsem si pamatoval. Tedy všechno ne. Zatajil jsem hlavní důvod našeho rychlého odjezdu. Nebo druhý hlavní důvod.
„Ono není moc co k vysvětlování. Prostě mi ten doktor řekl, že ...“ zaváhal jsem a snažil si vybavit přesně jeho slova, která jsem slyšel.
„Že ses zbláznil a že máš přijet za ním do Prahy a on ti pomůže,“ doplnila mě Freya kousavě. „To že je doktor víš taky jen od něj. Navíc to byl ten živý sen, a mohl ti napovídat co by chtěl.“
Pohled jejích modrých očí mě probodával skrz naskrz a já nemohl najít vhodnou odpověď. Ostatně měla pravdu.
„A ta holka, kterou jsi potkal, ta ...“
„Slečna Dorpisová,“ doplnil jsem ji. Ve svém vyprávění jsem se zapomněl zmínit, že si s Xénií tykáme.
„Tahle slečna Dorpisová, kdo to je?“
„Je to holka, které se zdají tytéž sny jako nám. A její otec je psychiatr, pracuje s tím doktorem Majerem,“ zopakoval jsem své vysvětlení, i když jsem nevěřil, že to pomůže.
„Jenže já ji nepotkala. Ani toho doktora,“ nevzdávala se Freya. „Co když je to nějaký podraz? To tě nenapadlo?“
„Napadlo,“ lhal jsem. Ve skutečnosti působil Majer tak přesvědčivě, že mě tahle možnost napadla až ve vlaku, když na ní poukázala tahle podezřívavá árijka, která nesnáší Slovany všeobecně a Čechy obzvlášť.
„Proč nepřišel taky za mnou, to ti řekl?“
„Řekl, že se s tebou zkusí spojit, ale já tě našel dřív. Můžeš být ráda, že jsme se vůbec potkali, protože předtím jsem tě hledal tři dny a nic.“
„Nic? Ale Xénii jsi našel, co? A proč asi?“
„No to nevím.“
„Protože jsi na ní myslel víc než na mě,“ vpálila mi Freya ostrou odpověď, která nepříjemně tnula do živého. Stiskl jsem zuby a chvíli se díval na ubíhající krajinu za oknem. Kupé jsme měli sami pro sebe, což bylo jedině dobře, protože pokud jsem o něco nestál, byli to svědci naší hádky. Najednou mi to došlo. Otočil jsem se na Freyu, která uraženě seděla v protějším rohu.
„Freyo, snad nežárlíš?“
„Ts, a na koho asi? Na tu českou holku?“
„No, třeba,“ nadhodil jsem s úsměvem, než mi došlo, že to byla chyba. Freya vstala, prudce otevřela dveře a vyšla do chodbičky. Vyskočil jsem na nohy a udělal dva kroky k ní.
„No tak počkej přeci.“
Ostentativně mě ignorovala, rozhlédla se a pak zamířila proti směru jízdy.
„Freyo. Majer říkal, že se máme držet pohromadě,“ zkusil jsem to naposled.
„Trhni si nohou,“ odsekla mi a kráčela dál.
Vydal jsem se za ní, při každém kroku vyrovnával pohyby vagonu. Když jsem míjel druhé kupé, zahlédl jsem uvnitř pohyb. Byl jsem už za ním, když se odsunuly dveře a za mnou někdo vyšel na chodbu. Otočil jsem se, a ze dvou metrů jsem se díval do očí šedivákovi. Jeho byly ocelově černé a naprosto nehybné. Z toho tvora šel strach. Působil jako hladký šedý pavouk těsně předtím, než se vrhne na kořist. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká studený pot. Pak šedivák zvedl levou rukou, ozvalo se suché lusknutí a mě oslnila ostrá bílá záře, která mu zářila v ruce jako čepel meče. Zastínil jsem si oči a ustoupil o dva kroky, on na svých zvířecích nohách udělal jeden krok dopředu. Přísahal bych, že jsem slyšel slabé šustění, jak čepel rozřezávala vzduch. Otočil jsem se a rozběhl. Freya se na konci vagonu zastavila a obrátila ke mě hlavu.
„Utíkej!“ stihl jsem ještě zakřičet.

Freya zaváhala jen na okamžik. Přiskočila ke spojovacím dveřím, prudce je otevřela, přeběhla plošinku mezi vagony a utíkala dál chodbičkou. Za sebou slyšela dusot Charlesových bot, takže bez zastavení proběhla druhým, třetím i čtvrtým vozem. Teprve na konci pátého se zastavila za ohybem na konci a opatrně vyhlédla zpět do chodby. Srdce jí tlouklo jako splašené.
„Tak kde jsi, Charlesi,“ řekla si sama pro sebe. Bylo jí jasné, že atletické schopnosti jejího společníka nejsou nijak oslňující, navíc v jedoucím vlaku se utíká špatně, ale nečekala, že před ním bude mít takový náskok. Když uslyšela bouchnutí dveří v přední části vagonu, čekala, až se Charles ukáže. Místo něj se však zpoza rohu vynořil šedivák. Freya se okamžitě stáhla, ale nebyla si jistá, zda ji tvor nezahlédl. Potichu stiskla kliku spojovacích dveří, ale bylo zamčeno. Skrz okénko viděla ubíhající koleje. Byla v pasti.
Strhla ze sebe kabát a otevřela boční dveře. Dovnitř zavanul mrazivý vzduch. Freya se postavila do dveří, špičkou jedné nohy se zapřela o madlo a vyhoupla se nahoru. Ruce jí ujížděly po plechu, hladkém a studeném jako led. V poslední chvíli sevřela prsty okolo výstupku na dveřmi, přitáhla se a druhou rukou zachytila okraje ventilačního otvoru. Za chvíli už klečela uprostřed střechy a do oči jí slzely pod náporem větru. Ohlížela se přes rameno, připravená skopnout šediváka, který by chtěl vyšplhat za ní.
Čekala už téměř minutu, cítila jak jí mrznou ruce, ale bála se pustit jediného záchytného bodu. Když uslyšela zadunění plechu, ledová ruka jí sevřela srdce. Podívala se dopředu a viděla, jak se šedivý tvor jedním ladným pohybem vyhoupl na střechu na předním konci vagonu a pomalu kráčí směrem k ní. Podívala se do strany. Husté křoví rostoucí na stráni a pravidelné rozmístěné telegrafní sloupy ubíhající rychlostí dvacet metrů za vteřinu slibovaly přinejlepším těžké zranění, pokud by se pokusila seskočit. Druhá strana nevypadala o nic lépe.
Zoufale se podívala na šediváka, který byl už v polovině vagonu.
Vlak vjel do zatáčky, ozvalo se skřípění a odstředivá síla začala Freyu táhnout do strany. Tvor zpomalil svůj postup, ale stále s lehkostí udržoval rovnováhu. Tříprstá noha došlápla dva metry od Freyi, která zaklonila hlavu, aby se podívala šedivákovi do tváře.
„Co ty jsi za šmejda?“ procedila skrz zuby. Na bezústé tváři se nepohnul ani sval. Najednou paže se svítící čepelí zvedla vzhůru, Freya vykřikla a přitiskla se ke střeše. Pak přišla tma.

Než vlak zastavil ve stanici, prošel jsem ho dvakrát tam a zpět, ale Freyu jsem nikde nenašel. Byl jsem zoufalý. Skryl jsem se před šedivákem na záchodku a čekal tam půl hodiny, ale když jsem vylezl, Freya nikde nebyla. Jen v posledním vagonu jsem našel otevřené dveře a její kabát. Nemohl jsem uvěřit, že před šedivákem nevyskočila z vlaku. Vždyť jsem jí přeci říkal, že to jsou jen přeludy, že nejsou skuteční, jen nás mají vystrašit a způsobit, že si ublížíme sami. Obházel jsem konec vagonu, když jsem zaslechl skřípavý zvuk a když jsem zvedl hlavu, někdo na mě spadl a srazil mě na zem. Ztěžka jsem se zvedl a už jsem hledal, čím tu postavu praštit, když ke mě natáhla ruku.
„Nestůj tam a pomoz mi vstát,“ řekla Freya.
Zvedl jsem jí na nohy a podíval se jí do tváře, která byla černá od sazí, stejně jako vlasy i oblečení.
„Co jsi prosím tě dělala?“
„No coby. Vylezla jsem před tím parchantem na střechu, ale vyskočil za mnou a chtěl mě zabít,“ řekla mi, zatímco se pokoušela obléknout si svůj kabát, který mi vypadl z rukou.
V tu chvíli jsem zapochyboval, jestli šlo opravdu jen o přelud.
„A jak to že tě nezabil?“ zeptal jsem se hloupě. Freya se na mě pousmála.
„Protože když stál nademnou, vjeli jsme do tunelu.“