Druhá válka o svět - Na konci času

Seděli jsme v křeslech okolo stolku. Freya upíjela ze sklenice koňak, Xenie míchala svou kávu a čekal, až mi vychladne čaj natolik, že ho už nebudu muset pít. Nabízet Angličanovi čaj a nemít ani kapku mléka může opravdu jen blázen. Nebo psychiatr. Doktor Majer vypadal tak jak jsem si ho pamatoval z našeho setkání v Berlíně, tedy ze snového světa. Ve snu ale chyběla zvláštní hořká vůně, kterou byl cítit o n i jeho byt. Nebyla nepříjemná, ale člověk si ji nemohl nevšimnout. V této chvíli přebíjela jak vůni čaje, tak parfém Xenie sedící naproti.
Naše setkání snad nemohlo dopadnou hůře. Já s rozcuchanými vlasy a několikadenním strništěm na tváři – když jsem se naposled holil, najednou se mi zjevila Freya malující si rty a já se tak lekl, že jsem si málem podřízl krk. Od té doby se raději neholím a břitvu vůbec neberu do ruky. Freya v šatech se šmouhami od sazí a kyselým výrazem ve tváři. Když jsem jí představil doktora Majera, chvíli vypadala, že mu ani nepodá ruku. Xénie v elegantním kostýmku s decentním, ale o to půvabnějším nalíčením přišla chvíli po nás a nejspíš byla naším zjevem dost zaskočená. Byl jsem rád, že ji vidím, zato Freya ji nejdřív probodávala pohledem a pak ostentativně ignorovala.
Majer se předvedl jako nepříliš dobrý hostitel, ale nejeli jsem přes dvě stě mil kvůli špatnému čaji.
„Tak, pane doktore. Říkal jste, že nám všechno vysvětlíte, až se setkáme osobně, takže můžete začít,“ prolomil jsem rozpačité ticho a podíval se na našeho hostitele. Seděl v křesle, díval se na nás zkoumavým pohledem.
„Jsem rád, že se vám všem podařilo dostat se sem bez úhony,“ promluvil po chvíli německy s přízvukem, který byl ještě výraznější než ten můj. Viděl jsem, že Freya chce něco namítnout, určitě ho chtěla informovat, že si málem rozbila hlavu o tunelový portál. Vrhnul jsem na ni káravý pohled dřív, než stihla něco říct, takže jen nesouhlasně odfrkla nosem a nepřerušovala ho.
„V posledních dvou letech jsem se setkal s několika podobnými případy. Zpočátku jsem je pokládal z a běžné případy schizofrenie, ale pak jsem si u různých pacientů všiml podobných vizí. Téměř všichni trpěli utkvělou představou, že jsou pronásledováni vysokými tvory bez tváře.“
Teď jsem se zase nadechoval já, protože jsem nesouhlasil s jeho ‘utkvělými představami‘, ale ovládl jsem se.
„Většina z těch pacientů také mluvila o muži, který jim nabídl, že je těchto představ zbaví, když pro něj budou pracovat. Někteří přijali, přerušili styky s ostatními a někam odjeli, nebo byli odvezeni. Ti kteří odmítli se začali sebepoškozovat a během několika měsíců téměř všichni zemřeli při nějaké nehodě.“
Po těch slovech se na nás podíval. Pro mě to nebyla žádná novinka, co jsem za těch pár dní poznal Freyu, tak ta si možnost smrti snad vůbec nepřipouštěla, ale Xénie v tu chvíli vypadala překvapeně a vystrašeně.
„A proč se nám to děje?“ zeptal jsem se, když obě dívky mlčely.
„Mám podezření, že je to způsobeno nějakou neznámou látkou, možná plynem nebo jinou chemikálií, která v určitých subjektech probouzí parapsychologické schopnosti.“
„Parapsychologické? To jako že umí levitovat a číst myšlenky?“ zeptala se Freya pochybovačně.
„Něco v tom smyslu,“ přikývl Majer. „Lidé, kteří jsou na tuto látku citliví získávají telepatické schopnosti, takže jsou schopni navázat kontakt na velké vzdálenosti s podobně nadanými jedinci. Průvodním jevem je změněné vnímání okolního světa, které dotyčného jedince vyčleňuje ze společnosti stále víc a později i ohrožuje na životě.“
Freya viditelně ožila. „To jako chcete říct, že jsme se nadýchali nějakého plynu a teď umíme číst myšlenky?“
„Spíše sdílíte své vize, prožíváte je společně a omezujete kontakt s ostatními lidmi.“
„A proč se potkáváme zrovna my tři? Tedy proč se tady Char... pan Stratemore setkal na dálku napřed se slečnou Schwarzwaldovou a pak se mnou?“ zeptala se Xénie a po očku se na mě podívala, jestli jsem si všiml jejího přeřeknutí. Usmál jsem se na ni a vysloužil si tím chladný pohled od Freyi. Majer vypadal, že si ničeho nevšiml.
„Zřejmě se vždy utvoří skupina lidí vybraných podle nějakého klíče, a když je zkontaktuje ten muž s nabídkou, tak se potom rozpadne.“
„Ale co je to za člověka? Proč říkal, že mi pomůže, když nás chce zabít?“
Jestli jsem měl do té doby pochybnosti, zda Xénii hrozí stejné nebezpečí jako nám, její otázka znamenala jediné. Odmítla nabídku, což bylo podle doktora totéž jako si podepsat rozsudek smrti. Každopádně doktorova odpověď mě překvapila.
„Protože jste nebezpeční.“
„Co tím myslíte?“
„To co říkám. Vy tři máte latentní paranormální schopnosti. Umíte spolu mluvit na dálku, vidíte na místa vzdálená mnoho kilometrů, můžete se tam přesunout, dokážete procházet zdmi. Jen své schopnosti ještě neumíte ovládat, takže jsou pro vás spíše nebezpečné než užitečné.“
Přemýšlel jsem, jestli na tom co říká nemůže něco být. Faktem je, že jsem dokázal mluvit s Freyou na sedm set mil, dostal jsem se z řeky do svého pokoje, aniž bych namočil podlahu, a jestli Freya opravdu dokázala přehodit výhybku a způsobit srážku dvou vlaků... raději jsem to ani nedomýšlel. Stále jsem měl ale dojem, že mi něco uniká. Procházel jsem v hlavě vše co nám Majer říkal, a snažil se položit duševní prst na to správné slovo. Marně.
„Takže my jsme něco jako čarodějové? Ne ti varietní kouzelníci, ale skuteční mágové?“ zeptala se Freya a hlas jí planul nadšením. Vzpomněl jsem si, že nacisté se velmi zajímají o pohanskou magii, náboženské artefakty a okultní praktiky. Když jsem se díval na ten dokonalý prototyp árijské ženy, která se opájela představou, jak si podmaňuje svět jen silou své vůle, začal jsem chápat proč, a otřásl jsem se. Z takové představy šel strach.
„Ano, v podstatě jste latentní mágové. Jeden ze zkušených praktiků vám nabídl možnosti iniciace, a když jste se k němu – či spíše k nim – odmítli přidat, chtějí vás zničit. A pomocí vašich vlastních schopností je to nejjednodušší, protože se zničíte sami. Navíc vám nikdo nepomůže, protože vám nebude věřit.“
„Jen vy ano, že?“ Podíval jsem se Majerovi do očí. „Proč nám to všechno říkáte, proč jste nás sem pozval? A jak to, že jsme spolu mluvili na dálku? To by znamenalo...“
„Ano, pane Stratemore,“ nenechal mě dokončit doktor. „Znamenalo by to přesně to co myslíte.“
„Vy jste taky jeden z nás,“ téměř zašeptala Xénie.
„Jsem. Už dva roky. Bylo nás v kontaktu šest. Dva přijali nabídku a vytratili se, další dva zemřeli při nehodě, pátý leží připoutaný k posteli v psychiatrické léčebně a pohybuje se jen ve své hlavě.“
„A jak to, že zrovna vy jste přežil?“ zeptala se Freya, náhle plná podezření.
„Protože jsem se naučil své schopnosti ovládat. Alespoň natolik, abych se dokázal vyhýbat nebezpečí a normálně přežívat. A také díky tomu, že se většinu dne pohybuju mezi lidmi, vedle kterých jsou i mé zkušenosti jen lehce výstřední,“ usmál se smutně Majer.
„A proto jste tady – abyste se naučili své schopnosti ovládat natolik, že je budete moci použít.“
To znělo jako dobrý nápad, ale byla ještě jedna otázka, na kterou jsem chtěl znát odpověď.
„K čemu? Co s těmi schopnostmi budeme dělat?“
Jak bude znít odpověď mi došlo těsně předtím, než ji doktor Majer vyslovil.
„To je prosté, pane Stratemore. Zničíte naše nepřátele.“