Druhá válka o svět - Na konci času

30. března, čtvrtek
Včera jsem narazil na dívku. Tedy spíše ona narazila na mě, ale na tom nezáleží. Najednou jsem ležel na zemi a na mě ležela mladá dívka, brunetka se zelenýma očima. S omluvou jsem vstal a pomohl jí na nohy. Dívala se na mě poněkud překvapeně a pak se zeptala, kdo jsem.

„Charles Stratemore,“ představil se. „A vy, slečno?“
„Xenie Dorpisová,“ řekla a podala mu ruku. Dlaň měla malou, štíhlou a teplou.
„Nevíte kde to jsme? Snažila jsem se dostat na Tróju, ale nějak jsem zabloudila.“
„Na Tróju? Omlouvám se, ale přijel jsem před...,“ Charles na okamžik zaváhal, „před týdnem, a ještě se tady v Berlíně moc neorientuju.“
Dívka se opět zatvářila překvapeně, ale pak se usmála. „To se vám nedivím, pane Stratemore. My jsme totiž v Praze.“
Charles se zmateně rozhlédl okolo sebe, ale pak zavrtěl hlavou.
„Určitě ne. Tedy já jsem určitě v Berlíně.“
„Hádat se s vámi nebudu,“ odpověděla Xenie a podívala se na zeď nad jejich hlavami, kde byla připevněná cedule se jménem ulice.
„Hned se přesvědčíte sám, protože teď jsme v... ulici jménem ...“ mluvila k němu se zvednutou hlavou, zatímco ustupovala dozadu, aby dokázala přečíst písmo na tabuli. Trochu zavrávorala, když sestoupila z obrubníku, a snažila se zaostřit na nápis.
„Hmm, je to nějaké nečitelné“ prohlásila zklamaně a sklopila pohled níže. „Pane Stratemore?“
Charles ucítil mrazení v zádech, jakmile vkročila do vozovky. Uslyšel zvláštní hluboký zvuk, který mu v té chvíli přišel jako motor velkého elektrického automobilu. Automaticky se podíval doprava, ale ulice byla prázdná. Koutkem oka zahlédl pohyb. Vrhnul rychlý pohled vlevo a spatřil stříbřitý a oblý tvar aerodynamického automobilu, který se velkou rychlostí řítil na Xenii. Charles nestačil ani vykřiknout, jen se vrhnul dopředu a podruhé ve dvou minutách ležel na tvrdé dlažbě pokryté sněhem s Xénií v náručí.
„Zatracený Němci, jako by nemohli jezdit vlevo,“ prohlásil do nastalého ticha.

Stále 30. března, čtvrtek
Musím za Freyou, teď hned.
Jedna věc je probrat se v posteli s mokrým oblečením. Druhá věc je probrat se uprostřed ulice s postarší ženskou v náručí, která křičí na všechny strany, že ji chci zabít, a necelou stopu od hlavy mít přední kolo nákladního Opelu, který jen tak tak stačil zabrzdit.
Řidič vystoupil, lidé okolo přibíhali k nám nebo se alespoň ohlíželi, co se děje. Pustil jsem tu ženskou, pořád opakovala, že jsem jí strhnul pod náklaďák a ať někdo zavolá policii. Stačil mi jediný pohled na řidičův obličej a bylo mi jasné, že mé verzi nikdo neuvěří. Zvednul jsem se a rozhlédl – byl jsem samozřejmě pořád v Berlíně, tak jsem se s omluvami vytratil dřív, dokud se všichni věnovali té ženské. Utíkal jsem do hotelu.
Tohle už není jen tak, málem jsem se zabil. A hlavně v Praze je další člověk, kterého nejspíš čeká to samé co mě a Freyu. Musíme s tím něco dělat, musíme Xénii najít dřív než se jí něco stane. Nebo než se něco stane nám.