Druhá válka o svět - Na konci času

28. března, úterý
Byl jsem za Freyou v Rudé růži. Dobře, když to musíte vědět, přišel jsem dřív, abych ji viděl zápasit. Stál jsem mezi těmi nadrženými muži a díval se na dvě dívky, jak se spolu perou za peníze. Nevím jestli mají určené dopředu která vyhraje. Asi ano. Freya stála proti menší a slabší brunetě a stejně si nechala strhnout kalhotky jako první. Když se tam pak choulila na zemi, vypadala dost nespokojeně. Strašně nerada prohrává.
Podle mě je to ale lepší než kdyby vyhrála a se zvednutýma rukama se nastavovala pohledům všech těch prasáků okolo. To mi vždycky vadí. A vadí mi, že jí se to líbí.
Dneska vedle mě stál jeden důstojník v černé uniformě s výložkami SS, v ruce sklenici s pitím, ale za celou dobu ani neusrkul. Po zápase se mě zeptal, zda se ty dívky dají objednat. Neřekl jak objednat, ale bylo mi jasné na co se ptá. Já se Frey zeptal taky, hned první den. Prý nedají, ale stejně tomu nevěřím. Sakra, musím ji odsud dostat dřív, než nějaký esesák nabídne dost a ona na to kývne.

Sešli jsme se v jejím pokojíku, jako obvykle. Zeptal jsem se jí na noc, zdálo se jí to samé co mně, a taky se probudila na posteli oblečená v promočených šatech. Ukázal jsem jí noviny, co si o tom myslí a ona se tím bavila! Prý to vypadá, že ten kříž bylo rameno výhybky a tak její vinou zemřely tři stovky lidí. Když jsem se zeptal, co když je to skutečně tak, s klidem mi řekla, že pokud ano, tak příště zkusí zabít někoho dalšího, nějakého svého nepřítele.
Jsem naštvaný, a taky zmatený. Rozum mi říká, že jsme se nemohli jen tak objevit na mostě deset kilometrů od Berlína, ale přitom jsem si jist, že ta srážka je naše vina.
Freya mi řekla, že na to nejlepší drink.

29. března, středa
Nevím kolik jsem toho vypil, ale všechno bylo ještě horší. Ráno bylo na zemi tak deset čísel sněhu. Šel jsem si koupit noviny, ale byly zase nečitelné. Ostatně okolo sebe jsem zase viděl jen šediváky (proč jsme jim vůbec nedali nějaké jméno?) Bloudil jsem ulicemi a hledal svůj hotel, samozřejmě marně. Všude bylo ticho, ani sníh mi pod nohama nekřupal. Zvyknu si na ty prázdné tváře, ale ticho mě ubíjí. Zkoušel jsem si pískat, ale zvuk se vytrácí bez ozvěny. Když si povídám pro sebe, je to to samé. Slyším hlas, ale zní straně dutě a prázdně. Navíc se po mně začali šediváci ohlížet. Vlastně nesmím zapomenout, že jdu po ulici, kolem jsou lidé a dívají se na mě jako na blázna, co si povídá pro sebe.
Vzpomněl jsem si, že jeden takový stával u trafiky na rohu v Harrington street. Díval se skrz lidi, jako by je neviděl, a povídal si sám pro sebe. Myslel jsem, že je to žebrák, ale teď se bojím, že ho potkalo to samé co mě. Co se s ním vlastně stalo?

Náhle si vzpomněl, jak si krátce po novém roce kupoval noviny. Trafikant mu vrátil drobné a zeptal se: „Vzpomínáte na toho mumlala, co tu stával?“
„Myslíte toho žebráka, pane Coxi? Ano, pamatuju si na něj, proč?“
„On vlastně nežebral, ale to je jedno. Včera ho srazila tramvaj. Vešel do ulice, ani se nerozhlédl a skončil pod koly. Moc ošklivá smrt.“
Charles pokýval hlavou. „To máte pravdu, pane Coxi. Při přecházení ulice si člověk musí dávat pozor. Na shledanou“
Smrt toho člověka se ho nijak nedotkla. Ať to byl žebrák nebo ne, měl si dávat pozor.

Teď, po třech měsících litoval, že se pana Coxe nezeptal na podrobnosti. Rozhlédl se po ulici, ale byla prázdná. Ve světě šediváků ještě žádnou tramvaj nepotkal, nebo ano? Vzpomínky se mu v hlavě prolínaly, nemohl si vybavit kdy naposledy nějakou tramvaj viděl, nebo ji slyšel zazvonit. Po Berlínu přeci jezdí tramvaje, takže by si měl dávat pozor při přecházení kolejí. Podíval se na vozovku, ale viděl jen bílý sníh. A stopy.
Sehnul se blíže. Chodidlo zužující se do špičky a výrazný podpatek. Nějaká dívka, nejspíše Freya. Podíval se na řadu otisků a vykročil podél nich. Freya, byla-li to opravdu ona, dělala velmi dlouhé kroky. Běžela. Ohlédl se za sebe, ale ulice byla úplně prázdná. Obrátil se zpět a rychlým krokem se vydal po stopách. Nevěděl co ho čeká, ale měl směr. Přemýšlel co udělá, až otisky půjdou přes ulici, protože rozhlédnutí by nemuselo stačit, a nerad by skončil pod neviditelnou tramvají. Na prvním rohu byl naštěstí rozhodování zatím ušetřen, protože stopy zatáčely okolo rohu. Slyšitelně si oddechl, udělal dva kroky, a když se podíval do příčné ulice, někdo ho srazil k zemi.