31. března, pátek
Už nedokážu rozlišit mezi skutečností a snovým světem.
Dnes jsem vyšel z domu a okolo sebe viděl jen zřícené budovy. Chtěl jsem jít do práce, ale nemohl jsem poznat kde jsem. Až po chvíli mi došlo, že jsem vlastně v Berlíně a do práce nechodím... nebo ne? Nevím jak dlouho jsem bloudil mezi troskami, snažil jsem se najít nějaký známý bod, chtěl jsem najít Freyu.
Představuju si, jak stojím na rušné ulici, auta mě objíždí, troubí na mě, ale já je nevidím ani neslyším. Řidiči na mě volají, ať jdu po chodníku, ale pro mě jsou všechny chodníky zavalené sutí a nemůžu po nich jít. Udělám ještě dva nebo tři kroky doprostřed vozovky.
Skláním se k zemi, zoufale odhrnuju sníh rukama, abych zjistil, zda nestojím na kolejnici. Prsty mám zkřehlé, nehty škrábu o beton... beton, ne asfalt, ne dlažební kostky. Pruh betonu je jen v tramvajovém pásu. Cítím jak se mi po páteři vzhůru rozlévá chlad. Nohy mám ztuhlé, nejsem schopný vstát. Najednou se do ticha ozve dlouhé a vzteklé zazvonění tramvaje. Vzhlédnu a spatřím přední světlo přibližující se k mé hlavě. V tu chvíli si uvědomím, že zemřu. Pak přijde náraz...
Probral jsem se na zemi zborcený potem. Než jsem se vyhrabal na nohy, budík už dozvonil. Nevzpomínám si, že bych ho natahoval, ale to je jedno. Zhasnul jsem lampičku na nočním stolku a odpotácel se do koupelny, abych si opláchl obličej. Ošklivější sen jsem dlouho neměl.
Teď sedím na posteli a snažím se uvědomit si, kde to vlastně jsem. Tohle není můj londýnský byt. Není to ale ani hotelový pokoj, který jsem si najal v Berlíně. Můj kabát a sako leží přehozený přes opěradlo židle. Šaty mám na sobě, jsou zmačkané.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Opatrně jsem k nim přešel.
„Kdo je to?“
„Xénie. Pustíte mě dovnitř, pane Stratemore? Je tu zima.“
Otevřel jsem. Ze dveřmi stála dívka v bederní roušce, kožené podprsence s třásněmi, pantoflíčky na nohách a s kordem u pasu. Choulila se zimou. Za ní jsem viděl zničené domy pokryté bílým sněhem. Ustoupil jsem stranou a ona vešla dovnitř, slyšel jsem klapot podpatků na dřevěné podlaze. Když jsem se otočil, stála u radiátoru, který byl sotva vlažný, a dívala se na mě smutným a ublíženým pohledem.
„Mám problém s otcem. Velký problém, a kvůli vám, pane Stratemore.“
Zavřel jsem dveře a unaveně se o ně opřel.
„A řeknete mi o co jde, slečno Dorpisová?“
„Ano. A myslím, že za těchto okolností mi můžete říkat Xenie.“
Muž v bílém plášti stál u okna a díval se do velké zahrady se vzrostlými stromy. Za nimi se táhla vysoká zeď na obě strany, kam až dohlédl. Zeď byla důležitá. Oddělovala šílený svět okolo od oázy klidu a míru uvnitř. Zeď činila z tohoto místa tajemnou zemi, do které utíkají snílci před okolním světem. Muž však nebyl snílek. On tu pracoval.
Na stole zazvonil telefon. Dvakrát krátce, to je vnitřní linka. Muž zvedl sluchátko.
„Dorpis, slyším.“
Hlas na druhé straně patřil staršímu, ale poněkud nervóznímu muži.
„Dobrý den, pane primáři, tady vrátnice. Je tu ... je tu vaše dcera a chce s vámi mluvit.“
„Za chvíli mám vizitu, vyřiďte jí ať na mě počká v hale.“
„Ona říká, že je to naléhavé. A myslím ... myslím že byste ji měl vidět.“
Dorpis obvykle své příkazy vydával a nediskutoval o nich. Ostatně jako primář psychiatrické léčebny musel být rozhodný a sebejistý, musel být opěrným bodem pro své kolegy lékaře, pro zřízence a hlavně pro pacienty. Ale zvláštní naléhavost v hlasu na druhé straně linky ho znepokojila.
„Hmm. Dobře, pošlete mi ji sem, ale rychle.“
Primář položil sluchátko, posadil se do polstrovaného křesla za dubovým stolem a vzal do ruky první složku z pečlivě srovnané hromádky na kraji desky. Hlavní budova byla dobré dvě minuty chůze. Proto ho překvapilo, když se ani ne za minutu ozvalo rychlé zaklepání na dveře. Vzhlédl, ale když řekl „Vstupte“, dveře se už otevřely a dovnitř vpadla štíhlá dívka. Dorpis se zamračil a na okamžik stiskl zuby, až mu vystoupily lícní kosti. Pomalu odložil složku na své místo a zamračil se.
„Co to má znamenat, Xenie?“
Vždy byl rád, že jeho dcera zdědila fyzické dispozice po matce a nikoliv po něm. Ale její oblečení - pokud se tomu tak vůbec dalo říkat – zcela rozhodně odhalovalo víc, než bylo i v té nejfrivolnější společnosti pokládáno za slušné, nemluvě o naprosto nedostačující ochraně před chladem. Přemýšlel, pro jakou příležitost by jeho žena mohla koupit Xenii spodní prádlo s třásněmi. Pak si povšiml, že má u pasu zavěšený kord – zbraň, která ji zaujala před třemi lety a se kterou příležitostně trénovala.
„Nuže? Čekám na tvé vysvětlení.“ Neodpustil si přísný hlas, ani když viděl, jak se dívce chvěje brada a má vlhké oči.
„Já nevím, co se děje, tati,“ začala Xenie a zoufalost v jejím hlase zněla naprosto nefalšovaně.
„Ráno jsem se probudila v nějakém cizím domě, nemohla jsem najít žádné oblečení kromě...,“ nedořekla a jen ukázala rukou, „venku byli takoví velcí šediví lidé, tak jsem si vzala kord, a pak přišel Charles, on říkal že je z Berlína ... ne, že je v Berlíně... a taky povídal, že ti šediváci neexistují, ale že jsou nebezpeční. Tak jsem řekla, aby šel se mnou, že jsi primář v blázinci v Bohnicích a že nám pomůžeš,“ vychrlila ze sebe téměř bez nadechnutí.
Dorpis celému vyprávění naslouchal bez obvyklé účasti. Podobných povídaček slyšel za svůj život už hodně a byl si jist, že jeho dcera také, ale přesto mu to připadalo příliš komplikované, než aby šlo o nějaký žert.
„Ten člověk, Charles, je tu s tebou?“
„Ano, řekla jsem mu, ať počká u vrátnice.“
Primář se natáhl po telefonu a vytočil dvojmístné číslo. „Vrátnice? Tady Dorpis. Přišel někdo s mojí dcerou? ... A jste si opravdu jistý? ... Podívejte se, buďte tak laskav.“ Hlas na druhé straně se odmlčel a primář upřel pohled na Xenii. „Ano, poslouchám. ... Nikdo tam není, říkáte. Tak vám děkuji.“
Pomalu zavěsil a nadechl se.
Xenie znala ty chvíle, kdy otec vztyčí svou mohutnou postavu a začne mluvit silným hlasem. Věděla, že jeho slova umí dopadat jak údery kovářských kladiv. Ale tentokrát se spletla.
„Xenie, teď mě dobře poslouchej. Vezmi si můj kabát, běž domů a nikam neodcházej, ať se děje cokoliv, rozumíš?“
„Ale tati, musíš mi věřit, on šel opravdu se mnou a...“ začala Xenie a po tváři se jí skutálela první slza.
„Já ti věřím. Jen jdi domů a zůstaň tam. Je to jasné?“
„Ano tati,“ špitla dívka, sundala z věšáku těžký kabát, oblékla si ho a vyšla ze dveří. Dorpis ji sledoval pohledem. Když za sebou zavřela, opět vzal do ruky sluchátko a vytočil číslo.
„Tady Dorpis. Dejte mi doktora Majera. Ano, počkám.“
Zatímco čekal, až doktora zavolají, přitáhl si vrchní složku, otevřel ji a vyhledal jednu větu. ‘..., popisuje vysoké šedé tvory bez tváře, kteří k němu promlouvají beze slov.‘ Pak se ozvalo sluchátko.
„Doktor Majer, prosím.“
„Tady Alfréd. Karle, zajdi prosím ke mně. Myslím, že máme další případ. A prosím tě, nikomu ani slovo, je to moje dcera.“
Když zavěsil, zavřel oči a přejel si dlaní po obličeji. V tu chvíli ho napadlo, že měl Xenii raději odvézt autem.