Druhá válka o svět - Na konci času

Klečel jsem ve sněhu a rukojeť revolveru mě tlačila v dlani. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se kousek po kousku posouval k zadním dveřím. Zevnitř bylo slyšet hovor a když někdo odtáhl záclonku v okně, přitiskl jsem se ke studeným trámům. Jednoho z těch mužů jsme slyšel procházet v patře, zřejmě vyhlížel nějaké nepříjemnosti. Nezbylo mi nic jiného než doufat, že ho nenapadne vyklonit se z okna. Vlastně jsem ani nevěděl, co budu dělat. Freya měla jednoduchý plán.
„Já půjdu předem, ty to vezmeš zezadu, počkáš až se dostanu dovnitř a pak je vyřídíme.“
Odběhla rychleji, než jsem stačil něco namítnout. Stejně jsem neměl jiný plán. Možná jsme mohli počkat na četníky, vojáky, pohraniční stráž nebo co tu vlastně mají, ale nechtěl jsem si ani představit, co by se Xénii mohlo stát, než by někdo přišel. Nicméně nevím, jestli by bylo horší slyšet ji křičet než neslyšet vůbec. Alespoň bych věděl, že je naživu. Takhle jsem se mohl jen užírat obavou. Dostat se nepozorovaně k domu nám nemohlo zabrat více než čtvrt hodiny, ale za tu dobu se mohlo stát ledacos.
Právě jsem položil ruku na kliku, když se zevnitř ozval úder dřeva o dřevo a výkřik. Na nic jsem nečekal a rozrazil dveře. V chodbičce stál asi třicetiletý krátce ostříhaný muž, který se na mě překvapeně díval. Všiml jsem si pistole, kterou držel v ruce. Vykřikl „achtung!“, aby varoval své společníky a zvedl zbraň s prstem na spoušti. Zavřel jsem oči ve chvíli, kdy třeskl výstřel.

„Pamatujte si - revolver je nejspolehlivější palná zbraň, spolehlivější než pistole. Nepotřebuje žádnou pojistku, která by v rozhodující chvíli zůstala zajištěná, nemůže se zaseknout a když selže náboj, stačí znovu stisknout spoušť.“

Slova seržanta Doyla mi zněla v hlavě, když jsem oči otevřel a díval se na muže, který se sesul po zdi zanechávaje po sobě krvavý pruh na zdi. Přesně mezi očima nad kořenem nosu měl malý otvor, ze kterého vytékala krev. Pistole mu vypadla z ruky, kloubový závěr stažený dozadu, náboj zaseknutý v komoře.
Spoušť revolveru mě tlačila do ukazováčku. Musel jsem se soustředit na prsty prvé ruky, abych ji uvolnil. Ozvalo se tiché cvaknutí.
Vrhnul jsem další pohled na muže, který ležel bez hnutí na podlaze a zíral na mě nevidoucíma očima. Zabil jsem člověka. A necítil jsem vůbec nic, žádný děs, žádný odpor, žádný strach. Měl jsem úplně čistou hlavu.
Z haly jsem slyšel zvuky zápasu, ale ve chvíli, když jsem chtěl otevřít dveře, ozval se výstřel, kulka z nich vyštípla velkou třísku ze stěny kousek od mé ruky a proletěla trámem na druhé straně chodbičky. Vtrhnout dovnitř mi najednou nepřipadalo jako nejlepší nápad. Vyběhl jsem ven a rychle zamířil kolem domu k předním dveřím. Zrovna když jsem byl u zadní zdi, zahřměl nademnou další výstřel. Něco horkého mi proletělo kolem hlavy a se zasyčením zmizelo v závěji přede mnou. Ten chlap nahoře, já na něj zapomněl jak na smrt. Ne, to není přesné. On by mi ji připomněl. Otočil jsem se a pozdvihl revolver. Přes mušku jsem viděl dalšího banditu, jak na mě míří a natahuje závěr pušky. Tentokrát už nemrknu.
Z hlavně revolveru vyšlehl plamen, muž zachroptěl a přepadl přes zábradlí. Díval jsem se, jak leží na břiše, zbraň pod sebou, zvedá se na rukách a snaží se postavit. Zamířil jsem mu doprostřed zad a znovu stiskl spoušť. Cuknul sebou a zhroutil se na zem. Sníh pod ním se začal barvit do ruda.
Rozběhl jsem se k předním dveřím.
„Charlesi!“ ozvala se zevnitř Freya poněkud vystrašeně. Vpadl jsem dovnitř, udělal dva kroky k pokoji a málem zakopl o tělo v kabátu natažené na podlaze. Freya stála uprostřed pokoje, v ruce držela pušku a mířila na posledního muže, který seděl opřený u zdi a vypadal, jako když spí. Jen nabíhající modřina na spánku svědčila o tom, že se nejspíše přetahoval s Freyou o pušku a dostal pažbou po hlavě. Xénie klečela vedle něj a prohledávala mu kapsy. Trochu se jí třásly ruce, a když ke mě otočila hlavu, oči se jí rozšířily. „Dva mrtví,“ odpověděl jsem na nevyslovenou otázku, než mi došlo, že to ji možná neuklidní.
„Ne, tenhle žije,“ pokynula Freya hlavní pušky k sedícímu.
„Já myslel ty další dva. Jeden v chodbě a druhý venku,“ vysvětlil jsem a vysloužil si překvapený pohled i od Freyi.
„A co ... co se stalo?“
Nevěděl jsem, jestli to na mě hraje, nebo si nespojila výstřely a přítomnost revolveru v mé ruce.
„Stříleli po mě, tak ...“ nedopověděl jsem, protože mi došlo, co se stalo.
„Teď mi to došlo. Tohle jen sen, další představa.“
„Jak to víš, Charlesi?“ zeptala se Xénie rozhlédla se po pokoji, jakoby čekala, že se rozplyne.
„Jo, jak víš, že je to jen sen?“ přisadila si Freya a opět vypadala jako obvykle, nabroušená a útočná.
„Protože to přesně sedí do mé představy. Chtěl jsem na tebe udělat dojem, ukázat se jako hrdina. Ale ty by ses nenechala zachraňovat, takže v ohrožení musela být Xénie. Navíc se s ní přátelíš, i když je to Češka, a ty Čechy nesnášíš.“
Všiml jsem si pohledu, který Xénie vrhla na Freyu, ale nechtělo se mi vyvolávat mezi dívkami neshody právě teď. „Prostě ... prostě přišli čtyři Němci, ohrožovali ji a my dva jsme je ... vyřídili. Já sám zabil dva, každého na jeden výstřel, i když jsem na lidi nikdy nestřílel.“
A dokonce jsem jednoho dorazil ranou do zad, to bych nikdy neudělal, dodal jsem v soukromí mé hlavy.
„Prostě všechno tohle se stalo jen proto, abych na tebe udělal dojem. A povedlo se mi to, nebo ne?“ zeptal jsem se už docela ostře. „Charlesi, já si myslím..., „začala Freya, ale nenechal jsem ji domluvit. „Tak povedlo? Odpověz!“
„Jo, překvapil´s mě. Nečekala jsem, že bys dokázal zabít člověka. Stačí?!“ odsekla mi naštvaně.
„Tak v čem je problém, Freyo? Co proti mě pořád máš?!“ zaútočil jsem na ní znovu. Všechno na mě začalo doléhat. To že jsem Xénii vystavil nebezpečí, že po mě stříleli, že jsem zabíjel a vůbec mi to nevadilo, že na sebe křičíme, místo aby mě začala uznávat, že mi hučí v hlavě tak, jako by venku běžel motor, že se nemůžu probudit ...
Najednou z ní zlost vyprchala a stála proti mně podivně zamlklá. Vrčení zesilovalo, jasně jsem slyšel motor automobilu, a ne jeden, ale dva, skřípění brzd, rozkazy a kroky mužů v pevných botách.
„Charlesi,“ řekla Freya tiše, „tohle nebyl sen.“