Druhá válka o svět - Berlín 1936

zápis z Jersonovy hry, řekl bych tak trochu prolog před nástupem příběhu, zapsáno z dávno uplynulé hry
Napsal Ebon Hand
Bylo ticho. Zvláštní ráno.

Rony se otočil na bok a uvědomil si své rozčarování.

Pohled z okna ukázal nehostinné šero ulice. Nic nebylo vidět. Pustil rádio, ale bylo němé, neozýval se ani obvyklý šum.

Oblékl si dlouhý kožený kabát, zkontroloval zbraň a seběhl po schodech dolů. Recepce byla prázdná.

Ulice vypadala opuštěně, dva kolemjdoucí měli bezvýrazné, beztvaré obličeje. Rony vyrazil ulicí k náměstí, měl pocit, že se pohybuje halucinogenním snem. Tváře kolemjdoucích byli stále stejně beztvaré.

Zasedl do kavárny, ale číšník s prázdným obličejem si jej nevšímal.

Podíval se na noviny na stole. Písmo bylo nečitelné. Ani po soustředěném pohledu nepřečetl novinový titulek. Byla to jen změť nečitelných znaků. Rozladěný vyběhl ven. Ulice ležela v tichu.

Poslechl si své náramkové hodinky.

Nevydávaly žádný zvuk.

Vešel do koloniálu. Prodavač s bezvýrazným obličejem jej netečně sledoval. Regály byly plné stejných konzerv. Zkusil nejbližší vzít z regálu. Jednou rukou se nedala unést. Oběma rukama ji přenesl na pult, odkud ji prodavač vzal a opět vrátil na místo v regálu. Bez jediného slova či zvuku. Rony vyběhl na ulici s ojedinělými postavami.



S trhnutím se probudil. Vedle hlavy mu řvalo rádio jako na pouti. Agresivně se na něj vrhl a vytrhnul šňůru ze zásuvky. Rádio zahodil do rohu hotelového pokoje. Omyl se a hladce oholil tvář. Pohled z okna ukazoval normální den na rušné ulici. Sešel dolů, pozdravil se s recepčním a vstoupil do restaurace na snídani. Během chvilky měl před sebou kávu a dnešní vydání Spieglu. Nic zajímavého nepsali. Po snídani vyrazil navštívit starého známého, ustrašeného dýchavičného řezníka Bertranda. Jednou mu pomohl a zpracoval nechtěnou mrtvolu do klobás, od té doby ho občas navštěvoval. Starý pupkatý pán v brejličkách vypadal pořád stejně. Byl stejně vystrašený, jako z každého Ronyho příjezdu od té noci. Chvíli nezávazně klábosili, dali si čaj, kousek domácího špeku a po sklence schnapsu. Bertrand si stěžoval na nepříjemné noční můry, což Ronyho zaujalo, ale o svých snech z posledních dnů pomlčel. Bertrand měl večerní sezení se svým lékařem na druhé straně Berlína, Rony mu nabídl odvoz. Prý je lékař velmi zajímavý člověk a mohli by poklábosit u dobré sklenky.



Rony zaparkoval svůj Benz před honosnou vilou. Vešli pod zděným obloukem do zahrady a pak do vstupní haly. Po chvíli je uvítal sám doktor von Messerthurm.

„Dobrý den Bertrande. Hned se vám budu věnovat.“

„Dobrý den pane doktor.“ Zadrmolil Bertrand a v rukách žmoulal svůj klobouk.

„Rony Schneider, Bertrandův přítel,“ představil se Rony.

„Otto von Messerthurm, lékař.“ Pronesl klidným hlasem. „Omlouvám se, že jsem vás nechal venku čekat, ale domácí paní Braunová má dnes volno.“

„Udělejte si pohodlí pane, zde je bar.“ Vyzval Ronyho. „Naše sezení s Bertrandem bude trval přibližně hodinu.“

„Děkuji.“

Jakmile se zaklaply dveře ordinace, Rony otevřel doktorův bar. Hned na úvod mu padla do oka lahev francouzského koňaku. V dnešních časech to byl hotový poklad. Rony ji s chutí otevřel.

Bertrandova seance se trochu protáhla, a tak si znuděný Rony po vypití skoro celé lahve koňaku radši vzal lahev schnapsu a nedopitý koňak vrátil zpět. Vrátil se i doktor s Bertrandem, který se stále o něčem s doktorem ujišťoval. Naštěstí jejich pozornost upoutala lahev na stole, oba si hned dopřáli sklenku schnapsu. Povznesený Rony zapředl s oběma pány nezávazný hovor. Dávno se setmělo.

Ronyho opojenou pozornost zaujaulo podezřelé ticho. Zkusil doktorovo rádio, ale bylo hluché. To už si toho všimli i ostatní.

„Je podezřelý ticho.“ Zhodnotil situaci Rony.

„Pane doktor, já jsem v pořádku a příčetný. Tohle nemá s mými sny nic společného,“ začal Bertrand ujišťovat doktora.

Rony vykoukl z okna na ulici, byla bez lidí.

Doktor kroutil ladícím knoflíkem rádia a přitom přednášel řezníkovi: „Bertrande, musíte se svými bludy více bojovat, nepodléhat jim.“

„Aspoň se přibližte k ideálu správné, čisté německé povahy!“

Rony pozoroval z dalšího okna velkou zahradu. Do části osvětlené vzdálenou pouliční lampou vstoupila zvláštní postava. Po chvilce si všiml dalších jejích rysů. Byla velmi vysoká, určitě hodně přes dva metry.
Velká hlava bez úst, dlouhý cop až na zem. Ale hlavně zvláštní nelidské nohy, jež měly koleno směrem nazad! Postava se zastavila uprostřed zahrady a sledovala dům.

„Doktore! Máte na zahradě nějakýho divnýho zahradníka!“ Upozornil Rony ironicky lékaře. Bertrand jen uviděl postavu venku a začal něco nesrozumitelného vřískat a po chvilce se rozhodl ve vile zabarikádovat.

Rony s doktorem chvíli mlčky sledovali nehybnou postavu a pak se shodli na opatrném průzkumu zahrady. Rony vzal svou velkou cestovní tašku, se kterou přišel, a vyndal z ní samopal, na který začal šroubovat tlumič.

Doktor se zhrozil: „Pane Schneider, je taková výbava skutečně nutná?“

„Doktore, já jsem jen opatrnej. Nemůžeme nic podcenit!“

„Ale vždyť ten tvor vypadá mírumilovně!“

„To je sice pravda. Ale váš zahradník to není. A mírumilovnost nemusí bejt věčná.“ nabádal Rony k opatrnosti.

„Ničeho se doktore nebojte. Pokud bude v klidu, rychle se dohodneme.“

Bertrand právě táhl skříň ke dveřím do kuchyně a do bytu paní Braunové.

Pomalu sestupovali po schodišti a vyšli na zahradu. Rony si uvědomil, že dřevěné schody do zahrady vůbec nevrzaly, ačkoliv byly velmi ochozené.

Postava stále setrvávala uprostřed zahrady. Opatrně došli pár metrů od nehybné postavy. Byla vysoká a hodně zvláštní. Něco takového nikdy neviděli. Bytost není pozemská, honilo se Ronymu v hlavě.

Otočila k nim svou bezústou hlavu a upřela na ně zrak. Rony ještě pevněji sevřel svoji zbraň. Bylo hrobové ticho.

Doktor zkusil na obřího návštěvníka promluvit a navázat s ním hovor: „Dobrý den, jsem Otto von Messerthurm, lékař. Vítám vás na své zahradě.“

Rony to hodnotil jako nadlidský úkol, vzhledem k tvorově bezústé hlavě. Ten nijak nereagoval.

„Mohu pro vás něco udělat? Máte nějaký problém?“ pokračoval lékař.

Po chvíli zvedl proti lidem ruku. Až nyní si všimli zvláštního předmětu v tvorově ruce. Rony zkušeným pohledem okamžitě poznal, že se jedná o zbraň, protože věc mířila přesně jejich směrem.

„Doktore!“ Skočil na lékaře a strhnul jej k zemi.

Zablesklo se a z místa, kde před chvilkou stáli, stoupal dým. Povrch byl naprosto sežehlý. Rony pokropil bytost dávkou ze samopalu, ale ta reagovala naprosto bleskově a obřím skokem přeskočila altán a druhým zmizela někam před dům.

Rony sbíral doktora ze země a strkal jej do domu.

„Mírové rozhovory skončily,“ konstatoval Rony.

Stále ústím samopalu pročesával temnou zahradu a hledal blížící se nebezpečí. Jakmile byli uvnitř vily, oba si oddechli. Doktor se nemohl vyrovnat se skutečností, že na něj tvor bezostyšně zaútočil na jeho vlastní zahradě.

„Pane Shneider, viděl jste to? Ten tvor mě napadl na vlastním pozemku!“

„Viděl doktore, ač po flašce kořalky vidím různý věci.“

„To přeci není možné, aby se po našem Německu pohybovaly takové věci!“

„Bude lepší rychle se zabarikádovat!“ Velel Rony, což Bertrand s povděkem začal realizovat.

Rony opatrně nakoukl z okna před dům. Byla stále tichá, na ulici stál tvor a pohlížel na dům. Rony jej zkusil zaskočit dlouhou dávkou ze svého samopalu, ale tvor se rychle ukryl za zděným sloupem branky. Dávka přejela po brance, sloupu i zaparkovaném automobilu.

Rony se ušklíbl, bylo patrně doktorovo.

Tvor opětoval palbu, Rony se svalil na podlahu. Místnost zaplnil prach. Tvorova zbraň byla velmi výkonná, místo okna zůstala velká díra.

Rony se pomalu zvedal z hromady suti. Lékař tento incident přešel s ledovým klidem a vyrazil k baru. Otevřel jej a automaticky sáhl po lahvi koňaku.

Rony vykoukl ven.

Bertrand něco drmolil schovaný pod stolem.

Doktor při pohledu na lahev ztuhl. Z hrdla se mu vydrala přidušená otázka: „No paní Braunová?“

Rony se na doktora zazubil a vyslal dlouhou dávku z okna. Kulky bušily do oken zimní zahrady a boční přístavby. Tvor se však pohyboval úžasnými skoky, jaké Rony nikdy neviděl.

Rony si uvědomil, že zvuk bitvy stejně zněl nějak přidušeně. Přebil zásobník.

Doktor polkl poslední doušek, jenž zůstal na dně lahve. Sedl si na nejbližší židli.

Rony seběhl po schodech ke dveřím na zahradu a opatrně vykoukl ven, tvor vykukoval zpoza rohu, střelil po Ronym a vedle dveří zela obrovská díra. Tlaková vlna Ronyho srazila na kolena.

Vzchopil se a vyslal jeho směrem dávku, ale opět bez viditelného úspěchu.

Tvor opět zmizel za rohem domu. Také vyskočil a přeběhl k oknu směřujícímu na ulici, ale nikoho neviděl. Ještě několik minut střídavě hlídkoval u okna i dveří do zahrady.

Vrátil se zpět ke stolu a jemně dloubl nohou do řezníka, který byl stále pod stolem. Vzal z baru další lahev alkoholu a pořádně se napil. Lahev podal breptajícímu řezníkovi. Ten byl velmi rozrušen z potkání svých nočních můr.

„Pane doktor, já potřebuji utišující léky. Nějaké co rychle zabírají.“ Začal se domáhat utišujících léků.

Doktor byl otřesen, snad zvláštním tvorem, vypitým koňakem nebo proběhlou bitvou u jeho vily. Nijak nereagoval.

„Pane doktor, slyšíte mě?“

Rony udělal další kolečko kolem oken. Konstatoval, že tvor je pryč.

Sesul se na židli a přitáhl si lahev kořalky.
Napsal Ebon Hand 16.02.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 16 příspěvků.
ČAS 0.13074707984924 secREMOTE_IP: 54.224.200.104