Druhá válka o svět - Na konci času

„A jak ses dostala sem?“ zeptal jsem se Xénie, když mi pověděla o návštěvě svého otce.
„Šla jsem domů, ale tramvaje nejezdily a pak mi zastoupili cestu dva z těch vysokých lidí a nechtěli mě pustit dál. Tak jsem jednoho kopla do kolene a druhého praštila pěstí, ale jsou tvrdí jako kámen,“ řekla mi a přitom si třela klouby pravé ruky.
„Ale najednou vypadali jako četníci a ten co jsem ho praštila mě chytil za kabát, tak jsem se mu vytrhla a utíkala domů. Jé, já ztratila tátův kabát,“ uvědomila si najednou a rozhlížela se po pokoji, jako by tam někde měl být. V tu chvíli vypadala, že si vůbec neuvědomuje, co se děje.
„Nech kabát kabátem, jak jsi mě našla?“ zeptal jsem se znovu a asi dost netrpělivě, protože se na mě podívala takovým zvláštním pohledem.
„Zahlédla jsem tě v okně jednoho domu, tak jsem šla za tebou. Proč, čekáš někoho?“ Rozhlížela se po pokoji, jako by čekala, odkud se někdo vynoří.
„Ne, nečekám. Jen mi přijde zvláštní, že jsi na mě zase narazila. S Freyou jsem se musel domlouvat přes zrcadlo...“ V tu chvíli mi došlo, jaké nesmysly tady povídám.
„Kdo je Freya?“
„Dcera jednoho plukovníka v Berlína. Pár dní poté, co jsem začali vidět ty šediváky, se objevila v zrcadle a řekla mi kde bydlí. Tak jsem jel za ní.“
„To jsi jel za nějakou cizí holkou do Německa jen proto, že ti řekla kde bydlí?“ zeptala se mě pochybovačně.
„Ale ne. Tedy, vlastně ano. Potřeboval jsem se ujistit, že skutečně existuje a že jsem nezešílel.“
„To dává smysl... ale počkej, co když ty jsi jen výplod mé fantasie?“ napadlo ji najednou, vstala a chtěla mi sáhnout na tvář. Nechal jsem ji, měla chladnou ruku. Vzal jsem její dlaň do svých, abych ji zahřál.
„Takhle to nezjistíme. Já jsem v Berlíně a ty teď v Praze možná saháš na nějakého cizího chlapa.“ Kousl jsem se do tváře, ale slova jsem už zpět vzít nemohl. Poplašeně stáhla ruku a chvilku se na mě dívala opět tím zvláštním pohledem, jako bych jí ublížil.
„Proč tohle říkáš?“
„Protože to tak nejspíš je. Jako s těmi četníky. Vidíš šediváky, ale ve skutečnosti to jsou jen nějací lidé. A když jsem tě včera strhnul pryč od toho auta, když jsem se probral, ležela na mě cizí ženská.“
„Proč se to děje, Charlesi? Proč se to děje zrovna nám?“
Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Už jsem o tom přemýšlel, ale nic mě nenapadlo. Jen se bojím, že... ale to je jedno.“ Už jsem jí málem řekl, že brzy asi zemřu při nějaké nehodě, ale nechtěl jsem ji vystrašit ještě víc. Chvíli mlčela a nepřítomně přejížděla rukou po koši kordu. Pak se mi podívala přímo do očí.
„Takže ty mi říkáš, že si možná povídám s nějakým cizím chlapem, a ty možná ani neexistuješ?“
„Ne, to neříkám. Tedy ano, možná si povídáš s někým jiným, ale já existuju. Jen jsem v Berlíně.“
„Ale jak to můžu vědět? Co když jsi jen výplod mé představivosti?“ V tu chvíli zněla dost rozzlobeně, jako bych za to snad mohl. I když možná jsem za to opravdu mohl.
„Možná mi táta nevěří právem, třeba jsem se jen praštila do hlavy a ty jsi nějaký přelud.“
Už jsem jí chtěl odseknout, když mě napadlo, jestli nemá pravdu. Ale jak bych mohl neexistovat.
„Znáš to rčení ‘Myslím, tedy jsem’?“ zeptal jsem se místo odpovědi.
„Znám. A není to rčení, je to Descartův výrok,“ poučila mě.
„To je jedno. Smyslem toho... výroku je tvrzení, že myslící člověk musí nutně existovat. A já myslím, dokonce můžu pochybovat o tvé existenci stejně dobře jako ty o mé, takže jsem. Existuju.“ Sám sebe jsem přesvědčil, ale Xénii ne.
„Charlesi, přijeď za mnou do Prahy. Myslím doopravdy, abychom spolu mluvili tváří v tvář.“
„A k čemu to bude dobré? Vždyť už ani netrefím na nádraží.“
„Charlesi, prosím. Můj táta je primář na psychiatrii. Už si o mně určitě myslí, že jsem se zbláznila – tedy ze mám nějakou duševní poruchu,“ opravila se Xenie, jako by ji rozdíl někdo mnohokrát a velmi důkladně vysvětloval. „Když přijedeš, tak bude táta vědět, že to není jen mnou, a může nám pomoct.“
Uvažoval jsem, jestli na tom co Xénie říká může něco být, a jestli mám cenu riskovat dlouhou cestu vlakem do dalšího státu. Přijel jsem z Anglie sem a můj stav se jen zhoršil.
„Já nevím. Co když nás oba zavře do cely ve svěrací kazajce?“ Nikdy jsem v blázinci nebyl, na rozdíl od Xénie, ale když na mě vrhla zkoumavý pohled, pochopil jsem, že tak to i nich asi nechodí.
„Za Freyou jsi taky přijel, a to po tobě ani nechtěla, abys přijel. Říkal jsi to, nebo ne?“
Přikývl jsem, na takový argument se nedalo nic říct, byla to pravda. Jel jsem za Freyou, jen abych se přesvědčil, že se mi nezdá. Ale tři dny se už neukázala a já potřeboval nějaký záchytný bod, spřízněného člověka, se kterým bych si mohl popovídat. A pokud je otec Xénie psychiatr, třeba by mi opravdu mohl pomoci.
„Dobře, najdu Freyu a přijedeme za tebou,“ řekl jsem nakonec.
„Pokud ji nenajdeš, přijeď i sám,“ odpověděla mi. Měl jsem dojem, že by možná byla raději, kdybych Freyu nenašel, ale nebyl jsem si jist.
„Přijedu tak nebo onak,“ usmál jsem se na ni. „Ale teď bychom se měli zkusit probudit. Myslím probudit do skutečného světa.“
„A víš jak?“
„Myslím že ano. Musíš se dostat do nějaké nebezpečné situace, ve které se probereš.“
„To není zrovna moc povzbudivé,“ namítla Xénie a vstala.
Nevěděl jsem, co jí na to mám říct. Ano, bylo to nebezpečné. Ve snech se snažím zabít se, aniž o tom vím. To mi přeci řekl ten člověk v koženém plášti... ten člověk co věděl o snech.
„Xénie, mluvil s tebou nějaký člověk o tom, že tě těch snů dokáže zbavit?“
„Ne, nemluvil. Já o tom nikomu neříkala, jen dneska tátovi. Proč?“
„Jen tak. Přišel za mnou i za Freyou, ale oba jsme ho poslali pryč. Nicméně pokud za tebou ještě nebyl, tak se nemáš čeho bát.“
„A až za mnou přijde, co mu mám odpovědět?“
Vstal jsem také, vzal ze židle kabát a pomohl Xénii se do něj obléknout. Když si ho zapnula a přitáhla si límec ke krku, vypadala malá a zranitelná.
„Pošli ho pryč. A řekni otci, ať na tebe dává pozor. Já brzy přijedu.“
Obrátila ke mě tvář a zadívala se mi do očí.
„Slibuješ?“
„Slibuju. Alespoň mi vrátíš ten kabát,“ usmál jsem se na ni povzbudivě.
„Tak dobře. Na shledanou, Charlesi.“
„Na shledanou, Xénie.“
Otevřel jsem jí dveře a ona vyšla do zasněžených trosek. Díval jsem se odchází. Ještě se otočila a zamávala mi na rozloučenou. Zvedl jsem ruku na pozdrav, a když se odvrátila, zavřel jsem dveře a opřel se o ně čelem. Navzdory tomu co jsem říkal Xénii, u sebe jsem si nebyl vůbec jistý, jestli se dokážu probudit. Stál jsem a přemýšlel, když se najednou ozvalo zaklepání, až jsem sebou trhnul. Rozhlédl jsem se po pokoji, co si tu mohla zapomenout. Možná chce, abych šel s ní. Ta myšlenka mě potěšila. S úsměvem jsem otevřel dveře.
Místo dívky v kabátu tam ale stál muž ve středním věku, s knírkem pod nosem a ustupujícími vlasy.
„Dobrý den? Vy jste pan Charles?“ řekl německy s přízvukem.
„To záleží na tom, kdo jste vy.“
„Doktor Mayer, psychiatr. Chci vám říct něco důležitého.“